Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antika-od prvních obyvatel řecka až k moderní době

29. 8. 2008

                                                       Příchod Řeků

Obrazek

(obrázky jsou použity z knih,internetových galerií,browser her)

První obyvatelé přišli do dnešního Řecka asi před 40 000 roky. Žili v jeskyních a živili se - stejně jako asi všichni členové rodu homo v oné době - sběrem a lovem. Tyto původní obyvatele pak někdy kolem roku 6000 před n.l. posílili nové skupiny přistěhovalců z východu, které zavedly zemědělskou výrobu. Pro tu sice není hornaté území Řecka právě nejvhodnější, ale dobré přírodní podmínky vynahradily chybějící množství půdy. Okolo roku 3000 před n.l. lidé v Řecku přišli na epochální vynález (nebyli však jistě první) slitiny mědi a cínu - bronzu. Nové kovové nástroje ulehčily práci a zvedly výnosy v zemědělství.

Díky výkonnějšímu zemědělství vyrobilo mnoho zemědělců více než spotřebovalo. Tento přebytek mohli pak směnit za jiné zboží. Někteří lidé se pak začali živit jako řemeslníci. Díky obchodu začali lidé bohatnout, počet obyvatel se zvyšoval a vznikala první města. Největšího rozvoje překvapivě dosáhly malé Kykladské ostrovy v letech 2600 - 2000 před n.l., které do značné míry ovládly obchod v regionu. Na přelomu třetího a druhého tisíciletí tyto ostrovy - příliš malé na velký rozvoj - vystřídala Kréta, kde vznikla nejstarší evropská vyvinutá civilizace.

 

 

Obrazek

 


Zhruba v době, kdy Kréta získala své primární postavení, vpadly do pevninského Řecka a do Malé Asie první kmeny, které se později souhrnně označovaly jako řecké. Pocházely původně dílem z Podunají a dílem snad z jihoruských stepí. Hráz, kterou invazi vetřelců postavilo domorodé obyvatelstvo, kterému říkali sami Řekové Pelasgové, byla v mohutném proudu proražena. Nové kmeny si nesmíme spojovat s pozdějším vyvinutým Řeckem, byly prakticky stejně primitivní jako "konkurence." Kolem roku 1800 před n.l. se v Řecku začíná objevovat první kmen, který známe jménem - mocní Achájové. Podle nich mimochodem neslo Řecko o dvě tisíciletí později svůj název jako římská provincie Achea. Každopádně Achájové pronikli na Peloponnésos a přeplavili se i na některé ostrovy. Právě oni dali vzniknout slavným Homérovým městům jako "zlatem bohaté Mykény" a "přepevný Tíryns". Právě z těchto měst pak máme o tomto kmeni nejvíce zpráv.

Dalším nově příchozím kmenem se stali Iónové, kteří se asi v polovině druhého tisíciletí před n.l. usadili v Attice a rovněž osídlili ostrovy v Egejském moři a část pobřeží Malé Asie. Měli dvě hlavní kulturní a mocenská centra - Athény v Řecku a Efesos v Malé Asii.

Počátkem 12.století před n.l. zalila zemi poslední vlna přistěhovalců. Ti nesli jméno Dórové. Je možné, že nepřišli z velké dálky, ale nějakou dobu žili v "předsálí" Řecka, na Balkáně. Právě s příchodem kmene Dórů se spojuje pád mykénské kultury, Achájů a nástup "temného období", ve kterém se tento kmen dostal do popředí vývoje v Řecku. Nově příchozí kmeny osídlily především jih Peloponésu, kde si jako centrum zvolili mykénskou pevnost Sparta. Kromě toho ovládli také Krétu a nejjižnější ostrovy Egejského moře.

Kromě těchto tří kmenů, o kterých se učí již na základní škole, přišli i jiní osadníci, také velmi významní. Severní část Řecka tak například ovládly smíšené kmeny Aiolů a Aitólců, jejich sousedy byli na severu Makedonci - pro mnohé již téměř ani ne Řekové - a na západě Épeirové.

 

 
Abych článek trochu sumarizoval z hlediska umístění kmenů - sever ovládly Aiolské kmeny, východ Iónové a jih Dórové spolu se zbytky Achajů a Arkáďanů. Všechny tyto skupiny hovořily poněkud odlišným dialektem a měla jisté zvláštnosti v tradicích i psychickém založení, ale všichni se cítili být Řeky - Hellény. Tato sounáležitost hrála v pozdějších dějinách velkou roli.

Řekové jsou nejstarším známým evropským národem. Ve své nynější vlasti žijí nepřetržitě 4000 let, přičemž prvních 500 let máme zdokumentováno z archeologických nálezů a zbytek nám pomáhají restaurovat sami Řekové svými nápisy. Nedílnou částí Řecka byla po velmi dlouhou dobu také Malá Asie, kterou osídlily kmeny řeckého původu nedlouho po jejich osídlení pevninského Řecka. Řekové tak nastoupili svou dějinnou cestu o mnoho později než Sumerové, Egypťané nebo Asyřané, ale v imaginárním závodě v pokroku by všechny tyto národy předstihli a hlavně prošli dějinami jako stále stejný národ, což se nedá říct například o Asyřanech.

 

Kréta


 

Středomořský ostrov Kréta se stal díky své poloze v podstatě prvním významným centrem řecké civilizace. Ještě před rozvojem civilizace na Krétě se pravda silně zmohly Kykladské ostrovy, ale ty byly příliš malé na dlouhodobý rozvoj. Kréta se svoji polohou klíče k východnímu Středomoří a díky tomu, že se stala významným střediskem obchodu, mohla vytvořit velmi silnou civilizaci.


Ostrov Kréta leží mezi třemi světadíly - Evropou, Asií a Afrikou a zaujímá prostor čítající 250 kilometrů na délku a 12 až 60 km na šířku. Její výhodnou polohu křižovatky vlivu různých vyvinutých kultur, která si bere od jiných to nejlepší ještě umocňují místní klimatické podmínky, které se také výrazně podepsaly na rozvoji ostrova.

Podle řeckých pověstí se bůh Zeus zamiloval (opět) do krásné princezny Európy. Změnil se v krásného býka a s princeznou na hřbetě se dostal na Krétu. Bůh měl s krásnou pozemšťankou tři syny - Mínóa, Sarpedona a Rhadamanthyse, kteří se měli dělit o vládu nad ostrovem. Sarpedon se ale proti Mínóovi vzbouřil a ze začátku k tomu zlákal i nejmladšího z bratří. Ten ale nakonec uznal svoji chybu a vrátil se k Mínóovi, který se s ním podělil o vládu, zatímco Sarpedon vyšel naprázdno. Bratři sídlící v Knóssu vládli tak spravedlivě, že se dokonce po smrti dostali "pracovně" do podsvětí, kde soudili lidské duše. Je velmi pravděpodobné, že jméno Mínós znamenalo titul, podobně jako třeba faraón, neboť všichni králové Kréty se jmenovali Mínós. Anebo šlo o jméno, které musel přijmout každý vladař.

foto


Skuteční Kréťané se poprvé na ostrově objevují snad v mladší době kamenné (neolitu). Neolitická kultura se zde asi výrazně zmohla, neboť vrstva tohoto období sahají na knósském pahorku do hloubky sedmi metrů. Kréťané nám zanechali z tohoto období převážně úlomky ze své barevné keramiky, občas i s ornamenty proužků a trojúhelníků. Podle jiných nálezů můžeme usoudit, že Kréťané se zabývali hlavně zemědělstvím, chovem dobytka a lovem. Jako obydlí se ujaly jeskyně, na něž je Kréta bohatá, a chýše spletené z větví a vymazané hlínou. Setkáváme se však i s uspořádanými sídlišti s ulicemi a domy z cihel a s kamennými základy. Neolitické období přestáváme na Krétě počítat s rokem 3000 před n.l.

Tehdy podle slavného archeologa a vlastně objevitele staré Kréty Arthura Evense začíná období rozvoje kultury, kterou nazval podle legendárního krále Mínóa minojskou. Stejný muž vytvořil základní periodizaci dějin Kréty se třemi základními položkami - raným obdobím (3000 - 2100 před n.l.), středním (2100 - 1580 před n.l.) a pozdním (1580 - 1200 před n.l.). Toto dělení pak přes svoji značnou schematičnost zůstává základem pro určení stáří minojské kultury.

Někdy okolo roku 2000 před n.l. můžeme v nejhustěji osídlených městech Kréty objevit první paláce vojenských vůdců, které kromě stavební dovednosti obyvatel ostrova svědčí také o pokročilosti dělby společnosti i práce. Centrem palácových systémů této i pozdější doby se stalo město Knóssos, kde právě na zlomu třetího a druhého tisíciletí před n.l. dochází ke stavbě tzv.staršího paláce. Tato stavba je značně proslulá. Tvoří ji obrovský několikapatrový komplex různých místností, skladů, dílen, svatyň... Půdorys jediného patra ústřední části paláce, který najdete v obrazové příloze vám jistě, že palác byl skutečně nepředstavitelný i pro nás. Je dokonce tak obrovský, že se mu říká labyrint; pro cizince musel vypadat nekonečně a i dnes se v něm cizinci ztrácejí, částečně i vinou velmi stylově podobných fresek, které zdobí stěny paláce. Slovo však nemělo dnes chápaný význam něčeho složitého, jen je v překladu něčím jako "domem dvojbřité sekery."

Zprávy o Labyrintu se nám zachovaly samozřejmě i v oblasti bájí. Jeho stavitelem měl být vynikající "inženýr" Daidalos. Toho prý Mínós po dokončení práce odmítl pustit z ostrova, a tak se Daidalos se svým synem Ikarem rozhodl utéci jinak - pomocí křídel. Daidalos útěk přežil a usídlil se na Sicílii, ale Ikarova křídla z vosku roztavilo Slunce, když se mu pokusil přiblížit.

Důvodem stavby mělo být ukrytí Mínóova syna Mínótaura, stvůry s lidským tělem a býčí hlavou (vznik báje mohl vycházet z toho, že král nosil při některých obřadech masku býka). Tomuto stvoření museli pevninští Řekové posílat po sedmi chlapcích a dívkách každých devět let. V Athénách se k tomuto úkolu dobrovolně přihlásil syn krále Aigea Théseus. Ten také s pomocí Mínóovy dcery Ariadny nestvůru zabil a Ariadnu si odvezl do Athén. Nakonec ji pravda zanechal na ostrově Naxos a vzal si její mladší sestru Faidru, o níž napsal v klasicismu Jean Racine nesmrtelnou tragédii. To je však příběh na jiné téma. My se vraťme do reality...

Zmínkou o dvojité sekeře jsme se dostali k symbolům Kréty. Prvním z nich je právě labrys, dvoubřitá sekera. Ta se používala jako symbol státní svrchovanosti, v trůnní místnosti jich bylo hned několik. Můžeme ji chápat jako symbol srpku měsíce nebo býčích rohů. Druhým ze symbolů ostrova je býk. Ten měl ztělesňovat sílu a plodnost. Ostatně i vládce Mínós byl zplozen býkem, králova žena Pásifaé se zamilovala do býka a marathónským býkem byl zahuben Mínóův syn... Značné slávy dosáhly krétské fresky, které znázorňují muže přeskakující saltem přes býčí rohy. Důvod těchto obřadů (?) není přesně znám stejně jako jejich průběh, ale dnešní toreadoři pokládají skoky přes býčí rohy za nesmyslně obtížné a nemožné. Přesto skoro určitě toto někteří skokani na Krétě dělali. Posledním významným symbolem ostrova je pak posvátný had.

Jeho podobu známe obvykle ve spojení s ženou, která jej držela - bohyní, která snad ochraňovala domácnost. Kréťané si udrželi archaické náboženství, kde žena hrála velmi důležitou úlohu ploditelky. S ženami souvisí ještě jedna zajímavost. Módou na Krétě totiž mezi dámami bylo chodit s obnaženými prsy.

Po poměrně dlouhé době rozvoje Kréty přichází kolem roku 1700 před n.l. ničivé zemětřesení, které ničí první paláce. Kromě této katastrofy se ještě přidává pohyb mnoha národů na středomořském pobřeží (třeba kmen Hyksósů, který ovládl Egypt), která vyvolává nestabilitu celé oblasti, včetně nájezdy asi nezasažené Kréty. Díky tomu upadá obchod, tedy hlavní zdroj příjmu ostrova.

Centrem obchodu Kréty byl královský palác. Výrobky ze statků a zvířata z pastvin se ukládaly do palácových skladišť, kde sloužily jako potrava dvora i jako platidlo pro úředníky a řemeslníky, kteří v něm žili. Ke skladování docházelo ve velikých kameninových džbánech (pithoi), které dosahovaly často výše i dvou metrů. Přebytek se vyvážel do Středomoří. Z výtěžku platili dovoz vzácných kovů, šperků, slonoviny, pštrosích per nebo ambry.

Po překonání krize přichází doba největšího rozmachu Kréty (asi 1600 - 1450 před n.l.). V této době byly znovu obnoveny staré paláce, respektive prakticky znovu vybudovány. Nad staré vynikaly přepychem a dokonalostí architektury. Palác měl dvě části - pro každé pohlaví jedno - celou řadu pokojů, velkolepou, do značné míry dochovanou trůnní místnost atd. V době svého vrcholu pokrýval palác v Knóssu plochu 20 000 metrů čtverečních a v jeho okolí žilo na 30 000 lidí, což se dá opravdu srovnat s rozlohou největších měst. Známe však i další paláce - například Zakro, Faistos nebo Mallia, zachována zůstala i velká vila v Hagia Triada a pár menších lokalit, které dokazují rozvinutost celého ostrova.



Ne zcela jasně je vyřešena otázka zániku krétské civilizace. Vědci se už dlouho přou o dvou tezích. První z nich počítá s tím, že na pádu Kréty se rozhodující měrou podílel výbuch sopky na nedalekém ostrově Thera, který dnes známe jako Santorin. Na něm skutečně došlo někdy v patnáctém století před n.l. k mohutnému vulkanickému výbuchu, který v podstatě vyhodil celou Theru do vzduchu. Zmrzačené zbytky dnešního ostrova jsou pouze menší částí bývalé Thery. Takový výbuch nutně musel vyvolat těžké živelné následky. Přílivové vlny mohly zničit přístavy a hlavně byla zničena úroda, která zůstávala klíčovým artiklem vývozu. Mohl následovat hlad nebo úpadek obchodu, což muselo znamenat konec vlivu místního krále. Úpadek mohla ještě urychlit revolta místního obyvatelstva proti vládnoucím vrstvám.

 

Obrazek



Druhá verze počítá s úpadkem krétské námořní síly v důsledku porážky v nějaké důležité bitvě (jistá lidová pověst hovoří o katastrofě flotily někde u Sicílie), který měl vyústit v masivní nájezdy pevninských Řeků, proti kterým neměla neopevněná krétská města zbavená opory loďstva žádnou šanci. Je ovšem také docela možné, že obě teorie mají něco do sebe a krétská města oslabená následky výbuchu sopky dorazili nájezdníci z pevniny. Ovšem asi nikdy nebude tato otázka vyřešena s jistotou. Každopádně od 15.století před n.l. Kréta upadá, je dobyta a stává se druhořadou mocností, přestože je stále centrem krétsko - mykénské kultury. Právě Mykény a podobná města pak přebírají většinu vynálezů krétské civilizace a samotná Kréta se už nikdy samostatně nevzepjala.

Mnoho otázek okolo Kréty a Kréťanů by mohlo být vyřešeno, kdybychom znali písmo, kterým psali Kréťané. Podmiňovací způsob v předchozí větě vám ale jistě napoví, že neznáme. Abychom byli přesní, je třeba říct, že umíme přečíst jeden ze tří systémů krétského písma - ten nejmladší. A to přesto, že máme k dispozici desetitisíce písemných památek.

Nejstarší systém je svým založením velmi podobný egyptskému hieroglyfickému písmu, ale klíč k jeho řešení nemáme k dispozici. Ostatně ani textů v tomto písmu není zase tak tolik. Střední písmo nazýváme lineárním písmem A. To už je podstatně podobnější regulérní abecedě a zachovaných zlomků nacházíme velmi mnoho, ale bohužel je neumíme číst. Chybí nám totiž dvojjazyčné texty podobné třeba Rossetské desce z Egypta. Písmo A se tak postupme let stalo největší noční můrou luštitelů písem starověkých národů. Teprve poslední písmo známé jako lineární písmo B se nám podařilo rozluštit a to překvapivě jednoduchým způsobem - prostě jsme užili svých znalostí řecké alfabety, která do značné míry vychází z krétského lineárního písma B. Tento systém se navíc uplatňoval až v době úpadku Kréty a používali ho spíše Mykéňané. Krátce k historii jeho objevu - o jeho rozluštění se pokoušeli mnozí přední vědci včetně našeho Bedřicha Hrozného. O to překvapivější je, že roku 1952 uspěl Angličan Michael Ventris, který se písmem zabýval pouze ze záliby, byť s odbornou pomocí na konci svého bádání.

Objevení bohatství Kréty je také zajímavou záležitostí. Objevitel Tróje Heinrich Schliemann začal po svém úspěchu v Malé Asii kopat na Krétě, ale brzy usoudil , že zde nic zajímavého nenajde a přesunul se do Mykén, kde skutečně "něco" zajímavého nalezl, tedy přesněji vykopal zbytky civilizace, která na krétskou navazuje. Ovšem na ostrově samotném ležely stejně zajímavé poklady, ne-li více. Vykopal je Arthur Evans, anglický aristokrat, který měl štěstí a roku 1894 narazil na zbytky paláce v Knóssu, který také po dlouhá léta vykopával, byť původně chtěl na Krétě zůstat jen 14 dní. Byl to mimo jiné pro on, kdo nazval krétskou kulturu minojskou podle legendárního prvního vládce ostrova.

Krétská kultura je předstupněm vývoje celého pevninského Řecka, které svojí kulturní vyspělostí předstihlo o tisíc let. Nakonec podlehlo kulturně slabším kmenům z pevniny, ale na jejich životním stylu se nesmazatelně kultura padlého ostrova podepsala. To je největší přínos Kréty, je základem řecké kultury a vzdělanosti. To víme již dnes, kdy se stále dost z velikosti Kréty skrývá za nerozluštěným písmem nebo v hlíně ostrova

 

 

Mykény


 

 

 

Otázka rozvoje a pádu města Mykén je jednou z nejsložitějších otázek antických dějin a dosud nemáme zdaleka vyjasněno mnoho otázek. Nejsme si jisti ani u tak elementární otázky, kdo to vlastně Mykéňané byli. Myslíme si, že obyvateli tohoto města se stali Achájové, ale postrádáme nějaký stoprocentní důkaz. Podobně jsme na tom i v otázce Kréťanů.

Dnes převládá názor, že Kréta a Mykény byly osídleny různými národy a v druhém městě žili obléhatelé Tróje Achájové, kteří přitáhli odněkud ze severu na zlomu třetího a druhého tisíciletí před n.l. Tímto městem, které dalo pro svoji dominantní pozici jméno celému období řeckých dějin, se vlastně počítá začátek samotné řecké kultury. Tato první významná pevninská řecká kultura zažila dobu největšího rozvoje zhruba v letech 1600 - 1200 před n.l. Nejdříve ji silně ovlivňovala krétská kultura, ale ta nakonec podlehla mykénské expanzi, snad někdy okolo roku 1450 před n.l. a od té doby se tento stát rozvíjí společně nebo nezávisle na Krétě.

Mykéňané jakožto soubor národů vládnoucích tehdy Řecku žili v malých královstvích, která se v podstatě nikdy funkčně politicky nesjednotila, ostatně to je znakem většiny dějin celého antického Řecka. Přesto však Mykéňany nazýváme větší množství obyvatel Řecka, kteří mluvili stejnou formou rané řečtiny a sdíleli podobný styl života a náboženských názorů. Samotné město Mykény zastávalo vůdčí pozici.

Podobně jako v případě Kréty se o místních zajímavostech dozvídáme především z archeologických nálezů. Místo Evanse však převzal úlohu velkého objevitele ještě mnohem slavnější archeolog, Němec Heinrich Schliemann, který objevil i zbytky Tróje. Tento muž se po svém úspěchu s Trójou rozhodl, že prozkoumá "zlatem bohaté Mykény", jak píše Homér. Jeho první vykopávky vynesly povzbudivé výsledky a záhy stálo před světem odhaleno velevýznamné město řecké kultury. Schliemann objevil hrobový okrsek A obsahující šest hrobů členů mykénské královské rodiny, které obepínala nízká kamenná zeď.

 

Obrazek



Největším zdrojem poznání vedle vykopávek samotných budov se staly šachtové hroby, které objevil už Schliemann. Jsou to pohřebiště vytesaná ve skalách a mající tvar pravoúhlých studní o značné hloubce. Kromě toho objevil tento muž a jeho následovatelé velké množství zasypaných staveb zarážejících svoji velikostí. Už antický autor Pausaniás pokládal tyto stavby nikoli za dílo lidí, ale za opuštěné stavby jednookých obrů Kyklopů. Nelze se mu moc divit, vždyť jím prozkoumané stavby se skládaly z mnoha kamenných bloků o velikosti 3x1 metr.

Dnes je jasné, že Mykéňané byli vynikajícími staviteli gigantických staveb, kteří mohli zverbovat a zorganizovat armádu lidí schopných postavit takové stavby. Samozřejmě to vede i k té myšlence, že mykénská kultura stála na práci otroků. Každopádně jde o stavby hrubější a jaksi primitivnější než jsou na Krétě, které se asi Mykéňané snažili napodobovat.

Města mykénské kultury stála obyčejně na akropolích (v překladu zhruba totéž jako Vyšehrad). Samotné město se skládalo z paláce místního vládce a domů pro dvořany, řemeslníky a vojáky. Palác nebyl jen velkolepou rezidencí, ale také velitelstvím vojska, správním střediskem vlády a veledílnou. Paláce bývaly vícepatrové po krétském vzoru, byly jasně vymalovány a opatřeny freskami. Centrum paláce, trůnní místnost, se pak nazývá megaron. Tento trůnní sál obsahoval uprostřed čtveřici pilířů, mezi nimiž planulo ohniště.

Opět stejně jako na Krétě se poblíž paláce nacházely sklady. Tam se ukládaly výrobky řemeslníků a zemědělců, aby mohly být využity na uložení nebo vývoz. Z toho je jasné, že tyto sklady se staly centry hospodářského života, tudíž nemohly být moc daleko od paláce. U skladů se nacházely také dílny soukromých řemeslníků, kteří nežili na rozdíl od svých schopnějších nebo šťastnějších druhů v paláci.

Každé město mykénské kultury bylo obehnáno mohutnými hradbami. Ty sice u většiny měst nezabránily několikanásobnému vypálení, ale zato se nám občas zachovaly dodnes, alespoň tedy ty největší a nejpozdější. Ty mykénské, postavené z gigantických kvádrů, dosahovaly šířky až sedm metrů. Korunou opevňovací techniky je pak Lví brána (viz.foto). Pro případné obléhatele musel být ještě děsivější hrad druhého centra mykénské kultury - města Tíryns, které leží na jih od Mykén. Tento hrad opevnili místní obyvatelé hradbami o šířce osm a výšce až osmnáct metrů. Přímo v hradbách pak vedly mohutné chodby do skladišť (asi potravin), takže hrad nemohl být dost dobře ani vyhladověn.

I společenské zřízení Mykén nese znaky nápodoby krétských vzorů, ale dochází zde k většímu vlivu aristokracie. Nejvýznamnějším a vládnoucím rodem pak asi byl slavný rod Átreovců, k němuž patřil i Homérův král Agamemnón, zvaný velikým básníkem král králů. Thúkydidés tvrdí, že Agamemnón vládl velkým bohatstvím a měl loďstvo, jež převyšovalo námořní síly zbytku Řeků dohromady. Ostatně němým svědkem moci tohoto krále jsou rozvaliny mykénského paláce zdobeného freskami, jehož hlavní síň (megaron) byla 12 metrů dlouhá a 10 metrů široká. Jeho nástupce neznáme jménem podobně jako předky a popravdě řečeno si politickými dějinami Mykén nejsme vůbec jisti.

Po rozluštění chetitského písma jsme se dozvěděli, že mykénský král v době rozmachu své moci podrobil svému vlivu nejen ostatní vládce Řecka, ale získal si vliv i v Egyptě, Malé Asii, na Kykladských ostrovech a v západní části Středomoří. Ve 14.století před n.l. se dokonce v Malé Asii vytvořilo nezávislé Achajské království, které se zapojilo do bojů s Chetity. Díky porážce Chetitů v komplikované bitvě u Kadeše Egypťany roku 1290 před n.l. se achajský stát osamostatnil a v průběhu 13.a 12.století před n.l. spolu s blízkými národy drancoval Blízký východ. Nakonec je rozdrtil ve dvou bitvách faraón Ramesse III. a celá koalice mořských národů, kam se počítali i Achájové, se rozutekla po celém Středomoří. Tak skončila historie achajské expanze.

Hlavním zaměstnáním mykénského krále a jeho družiny byl válka a opět válka, proto není divu, že v hrobech nacházíme velké množství válečného materiálu. Ten početně dost výrazně převyšuje předměty denní potřeby, takže o vojenské zdatnosti Mykén si můžeme udělat poměrně dobrý obrázek. Právě síla zbraní totiž způsobila vyspělost města oproti zbytku Řecka...

Známe tedy poměrně dobře základní potřeby mykénského vojáka. K obraně byl vybaven velikým štítem, který kryl postavu od hlavy po kolena. Na štítech vůdců pak nalézáme různá vyobrazení, hlavně pak z vojenského a loveckého života. Štíty se obyčejně vyráběly ze dřeva, pro mocné pak z kovu. Členové družiny nosili na hlavě zaostřené přilby s koňským chocholem. Vpředu se nacházely dva rohy, které měly magický význam, neboť ochraňovaly nositele před vlivem zlých duchů a nepřátel, to druhé bychom ostatně od přilby i očekávali.

K boje muže proti muži na dálku se používalo kopí, praky nebo luky. Nezbytnou součástí výzbroje každého vojína byly bronzové meče a dýky, které nacházíme v obrovském množství v celé oblasti. Zarážející je luxus, který tyto zbraně poskytovaly, avšak nošení meče bylo jistým privilegiem, které zdobení zbraně ještě posilovalo. Znakem špičky společenského žebříčku byla bronzová brnění, do něhož byl bojovník pevně zakuklen a která nalezli archeologové v královských hrobech okrsku A v Mykénách. Tito bojovníci válčili s největší pravděpodobností na vozech, které táhli dva koně. Posádku vozu tvořil kromě obrněného šlechtice samozřejmě i vozataj.

 

Obrazek



Nejen válkou však žily veliké Mykény. Známe celou řadu proslulých děl, která mají svůj původ právě v tomto městě. Kromě zmíněné Lví brány, jde třeba o Vázu válečníků, Zlatou masku krále Agamemnona nebo celou řadu dalších zachovalých keramických nebo kovových nádob a šperků, které svědčí o kvalitě mykénských řemesel.

Písmo Mykéňanů vycházelo - již skoro obligátně - z krétského vzoru. Mykéňané si poněkud upravili znaky lineárního písma A s novými a vytvořili písmo známé jako lineární písmo B. Odborníci v polovině dvacátého století rozluštili písmo B, šlo o velmi archaickou formu dnešní řečtiny, takže jsou vlastně docela překvapivé průtahy s rozluštěním, ale překážkou byla lingvistům absence vícejazyčného textu. Právě kvůli tomuto se dosud nepodařilo vyluštit další dva typy krétského písma.

Přes své jisté umělecké ambice však Mykéňané byli hlavně válečníci a je třeba alespoň krátce se zmínit o největším válečném podniku této kultury. Tím se pochopitelně stalo napůl mýtické a napůl pravdivé obléhání maloasijského města Tróje, které - pokud se konalo, což dosud nikdo nedokázal - probíhalo snad kolem roku 1250 před n.l. Obě vůdčí města kolem sebe shromáždila velké množství spojených kmenů a během dlouhých bojů se kmeny v podstatě vyhubily navzájem. Ze střetu vyšli vítězně Mykéňané, ale jejich soumrak přicházel právě ve chvíli, kdy opouštěli ruiny dobyté Tróje, odkud snad prchal i princ Aeneas.

Konec mykénské kultury není tak tajemný jako pád Kréty. Někdy okolo roku 1100 před n.l. se před branami vnitřního Řecka objevují nové kmeny, které označujeme jako Dóry. Tito noví přistěhovalci vpadli na mykénská území a civilizaci, kterou silně oslabila válka s Trójou, zničila. Snad se na pádu mykénské kultury trochu podílela i zemětřesení. Každopádně města neochránily ani silné hradby a noví dobyvatelé rozvrátili politickou mapu Řecka. Jejich příchod zavinil tak silný úpadek řemesel, obchodu, umění i síly Řeků, že následující dobu nazýváme dobou temna.

 

Trója


 

Osídlení města Tróje a jeho vývoj do trójské války na základě archeologických průzkumů

Nejdříve by bylo vhodné říci něco o samotné Tróji, kterou Homér nazývá Ílios. Její poloha je v severozápadní Asii nad řekami Skamandr a Simeont. Toto místo bylo dle archeologických nálezů obydleno s drobnými přestávkami již od začátku 3. tis. př. n. l. Samotné město prošlo dlouhým vývojem, a proto abychom od sebe odlišili toto město v různých dobách, hovoříme o prvních, druhých a dalších městech trójských. Již nejstarší- první město trójské, muselo mít velký význam, neboť bylo obehnáno kruhovou hradbou. Druhé město trójské (2700- 2400 př. n. l.) bylo pak opevněno obzvláště mohutně, hradby při zemi měly šířku 5-10 m a i s nádstavbou měřily přes 10m na výšku. Hlavní brána tohoto města ležela na jihozápadě. O významu tohoto města svědčí i poklady se zlatými šperky a zbraněmi. V této vrstvě našel Heinrich Schliemann zlatý poklad, jenž mylně považoval za Priamův. Třetí až páté město významné tolik nebylo, což potvrzuje také to, že opevněno z nich bylo pouze poslední. Následující město- šesté, bylo opět silně opevněno, ale hradby nezabránily živelným pohromám, a tak toto město podlehlo zemětřesení ve 14. stol. př. n. l. Sedmé město je pro nás nejdůležitější, neboť se stává dějištěm trójské války,a které podle pověsti popsané v Homérově Íliadě vyvrátí Řekové. My tuto událost datujeme asi někdy do roku 1200 př. n. l.

Obrazek

Bájná příčina války - Thetidina svatba, Jablko sváru, Paridův soud, Helena

Nyní vám vylíčíme události, které vedly k pádu Tróje, tak je líčí pověsti a popisuje Homér.

 

Příčina trójské války vznikla při příležitosti svatby bohyně Thetis s člověkem- králem fíthejským Pelopem. Důvod toho byl, že o Thetis věštba pravila, že její syn předčí otce, a tak žádný bůh, přestože byla velmi krásná, s ní nechtěl nic mít. Na tuto svatbu byli pozváni všichni bohové až na bohyni sváru Eris. Ta se jim však za to pomstila. Utrhla zlaté jablko ze zahrady Hesperoven a s nápisem "Té nejkrásnější” jej vhodila mezi bohyně Athénu, Héru a Afrodítu. Každá z nich jej okamžitě chtěla pro sebe, protože se samozřejmě považovala za nejkrásnější. Nakonec bylo na nejvyšším bohu Diovi, aby celou věc rozhodl. Ten však s tím pochopitelně nechtěl nic mít a rozhodl se zbavit se odpovědnosti. Dal zlaté jablko Hermovi a poslal ho na horu Ídu u Tróje za mladíkem, který ještě nepoznal ženu a jenž měl tento spor rozhodnout. Tímto mladíkem nebyl nikdo jiný než jeden z padesáti synů trójského krále Priama. Při jeho narození se však jeho matce Hekabě zdálo, že porodila hořící pochodeň, která zapálila Tróju, a věštci tento sen vyložili ve smyslu, že se jí narodí syn, který způsobí zánik Tróje. Proto ho jeho otec Priamos nechal pohodit v lese, aby zahynul. Ujala se ho ale medvědice a posléze ho vychoval pastýř Ageláos. Nyní stál Parid před těžkým rozhodnutím, neboť se mu všechny tři bohyně zdály stejně krásné. Tu bohyně, poznajíc jeho nerozhodnost, se ho snažily o svých přednostech přesvědčit sliby. Atak mu Héra nabídla vládu nad Asií, Athéna slávu a vítězství v každé válce a Afrodíta nejkrásnější ženu za manželku. Paridovi se nejvíc zamlouvalo to třetí, a tak podal jablko Afrodítě. Přislíbenou nejkrásnější ženou na světě byla podle všeobecného názoru Helena, dcera nejvyššího boha Dia a manželky spartského krále Tyndarea Lédy. Problém byl, že Helena již byla provdána za Tyndareova nástupce na spartském trůně Meneláa. Avšak tuto překážku nebylo pro bohyni lásky těžké překonat. Nejdříve se měl Paris dozvědět o svém původu, k čemuž došlo na slavnostních hrách v Tróji. Ty byly uspořádány, protože Hekaba nepřestávala pro svého ztraceného syna truchlit, na jeho počest a vítěz měl získat nejlepšího býka z královských stád. Toho shodou okolností pásl právě Parid a bylo to jeho nejoblíbenější zvíře. Proto se ho rozhodl doprovodit do Tróje a podívat se na jeho budoucího majitele. V Tróji se pak rozhodl o něj zápasit, protože v případě vítězství by ho dostal zpět a navíc mu soupeři nepřipadali tolik zdatní, aby je nepřemohl. Přihlásil se tedy také a díky své síle a obratnosti dokonce porazil i nejstaršího Priamova syna Hektora a zvítězil. Priamovi synové ale porážku od neznámého pastýře považovali za pohanu, vyvolali hádku a chtěli ho zabít. Ten však utekl k Diovu oltáři, kde ho jako věštkyně poznala Priamova dcera Kassandra. Radost rodičů z nalezení syna byla tak veliká, že nevěnovali pozornost Kassandřiným připomínkám, že Paris Tróju zahubí. (To byl ostatně její úděl a trest, že nikdo nebude věřit jejím věštbám, neboť odmítla boha Apollóna, který se do ní kdysi zamiloval.) Poté Afrodíta vnukla Paridovi touhu po ženě a myšlenku odplout do Sparty vyhlášené krásou tamních žen. Marné bylo rozmlouvání věštce Helena i varování Kassandřino. Paris se na cestu vydal a i přes bouři a nepříznivý vítr se tam brzy dostal. Spolu se svým druhem Aineiem se stal hostem spartského krále Meneláa. Meneláos musel ovšem brzo po jejich návštěvě odjet a nařídil své manželce, aby hostům ve všem vyhověla. Paris se mezitím do ní hluboce zamiloval a Afrodíta zařídila, aby jeho svodům neodolala. AS tak se s ním vydala k Tróji. Kromě Heleny si Paris odvezl ještě Meneláovu pokladnici.

 

Když se to Meneláos po svém návratu dozvěděl, pochopitelně se velmi rozčílil, neboť Paris nejenže pošlapal všechny zákony pohostinství, ale urazil Meneláa jak jako vladaře, tak i jako muže. Meneláos se proto rozhodl svolat všechny vládce Řecka a vypravit se na trestnou výpravu. Měl na to právo, neboť při volbě Helenina manžela bylo rozhodnuto, že pro příliš velký počet zájemců si svého muže vybere sama a ostatní nebudou proti tomu protestovat, nýbrž naopak mu budou vždy pomáhat. Kdo by toto neslíbil, měl pak být vyřazen z kandidátů.

 

Příprava na válku

O vedení celé výpravy požádal Meneláos svého bratra, mykénského krále Agamemnóna. Je nutné podotknout, že se Meneláos společně s Odyssem, ithackým králem, snažil získat Helenu i poklad zpět bez válečného incidentu. Navštívil |Tróju, ale mu byl ochoten vrátit pouze pokladnici. A tak došlo k přípravám na válečné tažení. Toho se kromě Meneláa a Agamemnóna ze slavných reků účastnil ještě Odysseus (Láertův syn a ithacký král), jemuž se původně ale do boje vůbec nechtělo, vždyť právě prožíval šťastné chvíle se svou čerstvou ženou a synkem Télemachem. Když tedy za ním přišli, aby se účastnil tažení, předstíral šílenství tím, že oral pole a osíval ho solí. Avšak když mu rek Palamédés dal před pluh jeho synka, zastavil a tím se prozradil. Odysseus přivedl k Tróji 12 lodí, ale byl vojsku užitečný především svou chytrostí, třebaže odvaha za ní nezůstávala pozadu. Dále se účastnili Diomédón, argejský král- vůdce tírynských mužů, krétský král Ídomenes (vnuk Mínóa), který vynikal v boji oštěpem, také athénský Menesteus, nejlepší řidič bojových vozů, Nestór, nejstarší člen výpravy, který především radil ve válečné radě a jak se později ukázalo, vždy správně,věštec Kalchás, hrdinové Malý a Velký Aiás a snad největší rek Achilleus - syn Thetidy a Pélea.

 

S jeho odvodem byly také potíže. Jako malého ho jeho matka natírala ambrosií a kalila ho nad ohněm, aby se stal nezranitelným.To se také stalo důvodem rozchodu Thetis s Péleem, jenž když svého syna uviděl v ohni, myslel, že ho Thetis chce zabít a té nezbylo nic jiného než utéct. Podle jiné verze ho matka namočila do podsvětní řeky Styx, takže celé jeho tělo mu pokryl neviditelný pancíř až na patu, za kterou ho Thetis držela. O tom však Homér nepíše, ale popisuje první verzi. Kromě toho se Thetis pro syna snažila udělat ještě něco. Věděla totiž, že její syn bude žít buď dlouhý život bez slávy, vládnouc ve své vlasti, nebo prožije krátký slavný život. A tak ho matka, která chtěla, aby její syn žil dlouho, ukryla před odjezdem k Tróji na ostrově Skyru u krále Lykoméda jako jednu z jeho dcer. Věštěc Kalchás však jeho úkryt vypátral a tak se za ním v přestrojení za kupce vydali Odysseus a Diomédón. V paláci rozložili své zboží, které upoutalo pozornost Lykomédových dcer a mezi ně jakoby náhodou položili meč. Když pak jejich druhové před palácem spustili válečný křik, dcery se rozprchli, jen Achilleus sáhl po meči, čímž se prozradil. Po jeho odhalení již nedalo mnoho práce ho přesvědčit pro účast. Spolu s ním přišlo 5000 mužů. Celkem tedy Agamemnón shromáždil 1186 lodí a 100 000 mužů.

 

Kalchásova věštba

Ještě před odjezdem se shromáždili všichni slavní rekové a velitelé vojsk, aby obětovali bohům a prosili je o šťastnou plavbu. Tu se zpod jednoho oltáře vyplazil hrozný had rudý jako krev, který se vyplazil po kmeni platanu až k jeho nejvyšším větvím, kde bylo hnízdo s osmi ptáčaty a samičkou. Ty všechny had pozřel, a pak se proměnil v kámen. Nikdo si tento jev nedokázal vysvětlit, avšak věštec výpravy Kalchás jim objasnil jeho smysl: Budou obléhat Tróju devět let a teprve pak ji desátý rok dobudou.

Obrazek

Nešťastný boj v Mýsii

Následně loďstvo vyplulo a po krátké plavbě přistáli u břehů Mýsie. Zde vládl Héraklův syn Télefos. Na jeho území Řekové přistáli v přesvědčení, že jsou na břehu Tróje a začali pustošit Télefovo panství. Ten shromáždil vojsko a v jeho čele se vrhl proti nepříteli. Nastal boj, při němž byl Télefos přinucen k útěku a nastávající noc uprchl se svými vojáky do opevněného města. Ráno Řekové zjistili, že nebojovali s Trójany, ale se svými spojenci. Uzavřeli tedy s Télefem mír a ten jim slíbil, že jim bude pomáhat. Odmítl pouze účastnit se výpravy proti Tróji (jeho manželka byla Priamova dcera a nechtěl bojovat proti otci své manželky). Řekové pohřbili své druhy padlé v boji a vypluli na moře. Tu se však strhla strašná bouře a lodě po dlouhém bloudění byly přinuceny se vrátit do přístavu Aulidy.

 

Télefovo uzdravení

Na břehu vznikl obrovský vojenský tábor, avšak mnozí Řekové v něm nezůstali a vrátili se domů. Stejně i velitel vojska, král Agamemnón. Nikdo nevěděl, kdy se opět zahájí výprava, neboť potřebovali průvodce, který by jim ukázal cestu k trójským břehům. Takto mohl posloužit pouze Télefos. Ten však byl v předešlém nešťastném boji raněn Achillem do stehna. Žádné léčení nebylo schopno tuto ránu zahojit a bolest se stále zvyšovala. Nakonec se Télefos zmučený bolestí vydal do Delf prosit Apollóna o radu. Pýthia mu svými ústy odpověděla, že jej může vyléčit jen ten, kdo ho ranil. Télefos, oblečen do cárů a o berlích, přišel tedy nepoznán do Mykén rozhodnut přimět krále Agamemnóna, aby přinutil Achilla vyléčit mu jeho ránu. První potkal ženu Agamemnóna Klytaimnéstru, jíž prozradil, kým je a proč přichází. Klytaimnéstra mu poradila, aby uchopil z kolébky Agamemnónova syna Oresta, běžel s ním k obětnímu stolu a hrozil, že o něj roztříští Orestovu hlavu, jestliže mu Agamemnón odmítne pomoct. Télefos jednal tak, jak mu poradila, a Agamemnón polekán mu slíbil pomoci. A učinil to rád, protože věděl, že jen Télefos Řekům může ukázat cestu do Tróje. A vyslal posly k Achilleovi. Ten byl udiven, neboť nevěděl, jak by ho mohl vyléčit. Odysseus mu poradil, aby zranění vyléčil železem z ostří kopí, které ho zranilo. Seškrábali tedy železo z Achilleova kopí a posypali jím Télefovu ránu, která se ihned zacelila. Rozradostnělý Télefos souhlasil i s tím, co před nedávnem odmítal, že totiž povede řecké loďstvo k trójským břehům.

 

Obětování Ífigenie

Nyní byli již Řekové připraveni k vyplutí, ale neustále vál nepříznivý vítr. Příčinu zjistil až věštec Kalchás. Byl jím hněv bohyně lovu Artemis kvůli tomu, že Agamemnón zabil její posvátnou laň. Aby si Artemidu usmířil měl Agamemnón obětovat svoji dceru Ífigneiu. Agamemnón se proti tomu nejdříve postavil, ale posléze si uvědomil své povinnosti a dal pro ni poslat s tím, že si ji Achilleus chce vzít za ženu. Ta na to radostně přijela i se svou matkou Klytaimnéstrou, ale když se dozvěděla svůj osud, zhrozila se. Nechtěla totiž zemřít a navíc se zamilovala do Achillea, který se jí zastával, rovněž Klytaimnéstra byla proti, ale vojsko bylo pro oběť a Agamemnónova pravomoc byla omezena pouze na boj, takže oběti nemohl zabránit. Na obranu Ífignei se ale se zbraní v ruce postavil Achilleus. Již mělo dojít k boji, když se v zájmu úspšchu výpravy sama Ífignea rozhodla nechat se obětovat. Vstoupila na oltář a věštec Kalchás se jí už dotkl obětním nožem, aby ji obětoval, avšak místo Ífignei se na oltáři objevila Artemidina laň, kterou podstrčila sama Artemis za oběť místo Ífigney, kterou odnesla do daleké Tauridy, kde ji ustanovila svou kněžkou. I tak však její osud nebyl radostný, neboť měla předkládat za oběť všechny zajaté cizince, které jí přivede taurský král Thoás.

 

Plavba k Tróji, opuštění Filoktéta, vylodění Řeků

Nyní mohly lodě konečně vyplout. Po dobu plavby vál příznivý vítr, a tak probíhala klidně. Cestou se zastavili u ostrova Chrýse nedaleko ostrova Lémnu. Zde měli obětovat na oltář zasvěcený ochránkyni ostrova nymfě Chrýse. Tento oltář již zbudoval slavný rek Iáson., když plul se svými druhy Argonauty do Kolchidy. Na tomto oltáři obětoval také Hérakles před svým bojem proti trojskému králi Láomedontovi pro jeho urážku. Z řecké výpravy jediný znal místo tohoto oltáře na ostrově Hérakleův přítel Filoktétes, který se nabídl, že jim ho ukáže. Když se tedy k němu přiblížili, vylezl z křoví had chránící oltář a uštkl Filoktéta do nohy. Ten vzkřikl a klesl k zemi. Když přiběhli druhové, již bylo pozdě. Jed již vnikl do rány, která začala hrozně bolet a vytékal z ní silně zapáchající hnis. Filoktétova muka byla nesnesitelná, stejně jako zápach kolem něho se šířící. Na radu Odyssea ho vojáci, když už nemohli vydržet ten zápach, vynesli spícího na pustý ostrov Lémnos, kde ho zanechali s trochou jídla a jeho lukem a šípy napospas osudu. Pak se Řekové konečně doplavili k trójským břehům.

 

Když se přiblížili k břehu, uviděli, že je očekává silné vojsko Trójanů pod vedením Priamova nejstaršího syna Hektora. Jak se nyní mohli vylodit? Všichni totiž znali věštbu, podle níž první, kdo se dotkne trojské půdy, také první zahyne. Odysseus, aby ho ostatní následovali a sám aby nepadl, vyhodil z lodi na břeh svůj štít a skočil na něj. Jiný hrdina, Prótesiláos, vida že již nebude první na trójském břehu, zatoužil po hrdinství a seskočil na břeh chtěje se vrhnout do boje. Slavný Hektór ho však smrtelně zranil. Nyní se vyhrnuly řecké šiky na nepřítele a vzplanul krvavý boj. Trójané se obrátili vyděšeně na útěk a ukryli se za hradbami svého města. Příštího dne uzavřeli Řekové s Trójany příměří, aby pohřbili své mrtvé. Když tak učinili, začali stavět opevněný tábor.

 

Vyjednávání s Trójany, devět let války

Když Řekové opevnili tábor, vyslali krále Meneláa a Odyssea vyjednávat s Trójany. Posly přijal ve svém domě moudrý Anténór. Když se Priamos dozvěděl o příchodu poslů, svolal shromáždění lidu, kde měli přednést své požadavky. Ti, předstoupivše před ně, žádali navrácení pokladnice ukradené Paridem i Heleny. Po Meneláovi vystoupili i Odysseus a Anténór a přesvědčovali Trójany, aby splnili jejich požadavky. Trójský lid byl přesvědčen jejich moudrými řečmi a chtěl jim vyhovět. Proti tomu se ovšem postavili Priamovi synové a především Paris, kteří si mír s Řeky nepřáli, neboť odmítali, aby byla královu synu odebrána jeho kořist. Dokonce Paridem podplacený Antimachos žádal, aby byli poslové zajati a zabiti, což však Priamos a Hektór nepřipustili. Rozhodnutí bylo nyní na vahách, když tu vystoupil Priamův syn a věštec Helenos a řekl, aby se Trójané nebáli válčit, neboť bohové přislibují Tróji svou pomoc. Trójané mu uvěřili a poslové byli odmítnuti. Válka byla nyní neodvratná.

 

Trójané se uzavřeli ve svých hradbách a nevycházeli ven, ba ani Hektór se neodvažoval. Řekové zahájili obléhání, třikrát se neúspěšně pokusili ztéci hradby útokem a nakonec začali pustošit okolí Tróje a dobývat její spřátelená města. Řekové ovládli ostrovy Tenedos, Lesbos, města Pédasos, Lyrnéssos a jiná, mimochodem také Théby, kde vládl otec Hektórovy manželky Andromachy, Éetión. Za jediný den zabil Achilleus sedm Andromašiných bratrů, jejího otce, a matku nechal odvést jako zajatkyni do řeckého tábora. Získal v Thébách bohatou kořist a také překrásnou Chrýseovnu, dceru Apollónova kněze Chrýsa, a krásnou Bríseovnu, kterou dali Řekové králi Agamemnonovi.

 

Smrt Palaméda

Takto uběhlo již dlouhých devět let války. Obě strany měly velké ztráty a zahynulo mnoho statných reků. Jedním z padlých byl také moudrý Palamédés. Nezemřel však však v boji, ale zabil ho z nenávisti Odysseus. Ten mu totiž nemohl odpustit, že ho Řekové poslouchají raději než jeho. Palmédés mnohokrát Řekům dobře poradil a vykonal pro ně neocenitelné služby. Dokázal také hojit rány, léčit nemoci a postavil jim i maják,aby věděly v noci se vracející lodě kde přistát. Odysseus ho také nenáviděl kvůli tomu, že Palamédés odkryl jeho lest, když předstíral pomatenost, aby nemusel do války. Využil toho, když Palamédés radil Řekům vrátit se a zanechat obléhání a Odysseus začal přesvědčovat jeho odpůrce, kteří se báli, že tím přijdou o kořist, že Palamédes neradí nezištně, a navíc ukryl v Palamédově stanu měšec zlata. Když zjistil že někteří začali věřit v jeho zradu rozhodl se je utvrdit v jejich přesvědčení utvrdit.Odysseus napsal jménem Priamovým dopis Palamédovi a dal jej donést jednomu z zajatých Trójanů jménem Fryg králi Priamovi. V tomto dopise bylo napsáno o zlatě jež dostal Palamédes za to, že přesvědčí Řeky k odjezdu. Jakmile Fryg opustil tábor, byl přepaden sluhy Odyssea a zabit. Psaní poté donesli Odysseovi, který ho donesl králi Agamemnónovi.Oznámil Agamemnonovi, že se Palamédés stýkal s králem Priamem prostřednictvím zajatce, kterého Odysseovi sluhové zabili, když se snažil tajně odejít. Agamemnón nato svolal všechny řecké vojevůdce včetně Palaméda do svého stanu, kde byl Palamédes obviněn ze zrady. Ten se však nařčení bránil, a tak Odysseus navrhl prohledat jeho stan. V něm skutečně našli Odysseem podstrčený měšec zlata, takže všichni uvěřili v jeho vinu a byl postaven před soud a odsouzen k smrti ukamenováním. Nevinného spoutali řetězi a odvedli na pobřeží. Během popravy Palamédes ani jednou nezanaříkal, pouze předtím než vypustil duši řekl údajně tuto větu:Ó pravdo, lituji tě, zemřela jsi dříve než já.” Agamemnon neodsoudil Palaméda pouze k smrti, ale i k věčnémubloudění jeho duše, neboť nedovolil jeho tělo pohřbít a mělo být ponecháno napospas dravé zvěři. Avšak slavný Velký Aiás ( syn Telamónův), který neuvěřil v Palamédovu zradu ,to nepřipustil a vykonal nad Palamédovým tělem pohřební obřady a s úctou jej pohřbil.


Avšak poprava Palaméda se později Řekům nevyplatila za smrt svého syna se jim posléze mstil jeho otec eubójský král Nauplius, když rozšířil mezi manželkami achajských králů zvěst, že jsou jim manželé u Tróje nevěrni se zajatými Trójankami. To přivedlo údajně k nevěře Aigialeu- manželku agrejského krále Dioméda i ženu vrchního velitele achajských vojsk Klytaimnéstru o jejíchž následcích ještě budeme hovořit. Krétskému králi Ídomeneovi (jeho žena mu byla na základě naupliových pomluv také nevěrná) obsadil nebo zničil deset města po jeho návratu jej vyhnal z Kréty. Kromě toho všeho ještě Nauplius způsobil mnohá ztroskotání řeckých lodí vracejících se po válce domů, když je ohněm nalákal na eubojská skaliska.

 

Kolonizace a styky s jinými národy

 

 

foto

Když bylo po příchodu kmene Dórů ukončeno období velké migrace uvnitř Řecka i zbytku Balkánského poloostrova, vznikalo na některých místech přelidnění a z něj vyplývající nedostatek výživy pro všechny obyvatele. Právě z toho důvodu se nejdříve malé a posléze i větší skupinky obyvatel odhodlávaly opustit mateřská města (metropole - z métér=matka a polis=město) a vydat se do cizích území, kde pak tyto skupinky kolonistů zakládaly osady, neboli kolonie. Ty se poměrně brzo politicky osamostatňovaly, byť si osadníci přiváželi spolu s náboženstvím a kulty často i stejné státní zřízení jako měla jejich metropole. Přelidnění bylo pravda hlavním důvodem procesu kolonizace, ale určitě nebylo jediným. Roli ve vystěhování mohl mít stupňovaný boj mezi vrstvami po rozpadu rodového zřízení, sociální nerovnost, boj o půdu, rozpory mezi vůdci názorových frakcí, hromadná vyhnanství nepohodlných občanů nebo prostá touha po dobrodružství.

Kolonizace probíhala takřka neustále, ale existují dvě hlavní vlny, kdy bylo osidlování nových území podstatně intenzivnější než normálně. První vlna proběhla na přelomu druhého a prvního tisíciletí před n.l. a účastnili se ho především vystěhovalci z kmene Iónů. Směřovala na východ na ostrovy v Egejském moři a západní pobřeží Malé Asie. Právě tam vznikla celá řada slavných měst, které se velmi brzy stala klíčovými obchodními a kulturními středisky a která diktovala vývoj v mnoha oblastech i v pevninském Řecku. Tak například filosofie se až do dob Sokrata vyvíjela především v Malé Asii. Z těchto měst založených první vlnou kolonistů z Iónie si uveďme například Milétos, Smyrna (asi 1000 před n.l.), Efesos (12.-11.stol. před n.l.), Kolofón, Halikarnássos, Rhodos aj.

Tato města měla oproti pevninskému Řecku nezanedbatelnou výhodu v tom, že byla blíže vyspělé orientální kultuře, která mohla Řeky naučit mnoha vylepšením v zemědělství, chovatelství i řemeslné výrobě. Nedaleko nových kolonií navíc byla Fénicie s jejími skvělými námořními a obchodními schopnostmi, které si maloasijští Řekové záhy osvojili. Rovněž peněžní obchod získali kolonisté na východě, tentokrát v Lýdii.

Druhá vlna, známá jako velká kolonizace, proběhla v 8.-6.stol. před n.l. a směřovala na všechny světové strany. Této kolonizace se již účastnily nejen pevninské státy Řecka, ale rovněž i maloasijské kolonie - Milétu se připisuje na 45 kolonií. Tak Řekové osídlili pobřeží Makedonie, Thrákie a Černého moře a založili města jako Byzantion, Sinopé nebo Hérakleia. Na západě směřovali kolonisté převážně do jižní Itálie a na Sicílii - oblasti se pak dlouho říkalo Graecia Magna (Velké Řecko). Z toho se dá snadno i bez dalších znalostí odvodit, že právě zde byla kolonizace velmi intenzivní. Vznikla mnohdy dosud existující a významná města jako italské Tarentum, Sybaris, Krotón, Elea, Neápolis, Kýmé, Metapontum nebo sicilské Syrakusy, Messana, Akragás aj. V této oblasti také asi jako v jediné Řekové opustili i pobřežní oblast a rozšířili svůj vliv hluboko do vnitrozemí. Kromě těchto hlavních směrů pak vznikaly ojedinělé osady i jinde - příkladem budiž Massilia v západním Středomoří, kterou dnes známe jako Marseille, nebo egyptská kolonie Kýréné, která dala název celému území Kyrenaiky, kterou ve dvacátém století proslavil boj Afrikakorpsu s Pouštními krysami. V Egyptě, tentokrát v samé deltě Nilu, si Řekové dokonce po dohodě s faraónem zřídili dvě obchodní stanice - Naukratis (založená opět Milétem už kolem roku 600 před n.l.) a Dafne.

Je třeba poznamenat, že zakládání kolonií bylo díky různým faktorům obyčejně mírovou záležitostí, protože Řekové nevyhledávali boj, ale raději s domorodci obchodovali, což bylo pro obě strany výhodnější. Alespoň to tak vypadá, neboť přestože Řekové mají dobrou paměť pro válečné úspěchy, nezachovaly se žádné zmínky o bojích v těch dobách. Ostatně většinou ani nebylo proč bojovat - Řekové si vzali jen malý kus země u pobřeží a domorodcům nenutili žádné své náboženství ani zvyky. Tak třeba zmíněná Kýréné nebo Malá Asie byla osídlena relativně klidně. Na jistých místech, mezi která patří černomořské pobřeží nebo Itálie, však kolonisté naráželi na tvrdý odpor domácích kmenů, který jim způsoboval četné potíže. Řekněme si něco málo o kontaktech Řeků s jinými národy v době kolonizací.

Do historie vstoupily - a my se jim budeme věnovat s článku Vývoj kolonií v dnešní Itálii - především rozsáhlé boje o jih Itálie s Etrusky. Tento tajemný kmen, o jehož existenci a vlivu na Řím si už můžete na Antice přečíst článek v sekci Dějiny Říma, okolo roku 600 před n.l. založil mocné město Capua a dostal se tak na své cestě na jih Itálie do sféry vlivu Řeků z města Kýmé. Napětí často přerůstalo ve válečné konflikty. Jeden z nich vedl cca roku 540 před n.l. k velké námořní bitvě u Alalie na Korsice, ve které utrpěli kolonisté tvrdou porážku a přenechali Etruskům vliv na Korsice a v celém severozápadním Středomoří. Až roku 474 před n.l. se Řekům podařilo pomstít se - u města Kýmé došlo k další námořní bitvě, ve které utrpěli Etruskové drtivou porážku, která tento kmen prakticky zničila a zastavila jeho postup po italském pobřeží. Jeho místo pak zaujali Římané.

Důležitou, avšak polozapomenutou říší doby kolonizace byla veleříše asyrská, která dosáhla svého vrcholu kolem roku 650 před n.l., kdy ovládala rozsáhlou oblast Blízkého Východu včetně Egypta. Hlavním městem této říše byl královský Aššur (zde musí zaplesat milovníci Monty Python´s Flying Circus), velmi významným bylo rovněž asyrské a legendární Ninive. Přestože se Asyřané především díky Bibli stali archetypy krutých bojovníků, jejich umělecká díla dosahovala rovněž značné kvality a ovlivnila dokonce vývoj sochařství v Řecku, což dokládá jisté, nejen obchodní, styky

O egyptské civilizaci není možné napsat nějaké zkratkovité dějiny, vždyť dějiny tohoto státu sahají minimálně do čtvrtého tisíciletí před n.l. Povězme si tedy hlavně to, že v dobách řecké kolonizace měla tato říše svůj vrchol za sebou, asi největší z panovníků Ramesse II. Veliký žil ve třináctém století před n.l., a po něm říše dlouho upadala. Obchodní styky Egypta s Řeckem i koloniemi byl velmi živý - Řekové dováželi egyptský papyrus, jemné plátno, voňavky, víno nebo obilí - a zmíněná existence řeckých kolonií Naukratis a Dafne přímo na egyptském území také svědčí o bohatosti kontaktů. Řekové vyváželi třeba umělecké předměty, ale rovněž své muže jako žoldnéře, kteří byli u faraónů velmi ceněni.

Fénická civilizace mající kolébku v dnešním Libanonu těžila především ze svých skvělých obchodních a námořnických schopností. Féničané za temných časů v Řecku ovládli obchod ve Středomoří, takže se s nimi po dostání se z krize řečtí kolonisté, námořníci a obchodníci často potkávali. Co se kolonizace týče, byli Féničané co do velikosti osídleného území možná úspěšnější než Řekové. Jejich kolonie totiž stály prakticky na celém pobřeží západního Středomoří s vyjímkou dnešní Francie. Nejslavnější kolonií Féničanů pak bylo bezesporu Kartágo, založené podle legendy roku 814 před n.l. Samotná Fénicie (nebo Foinikie) se skládala z řady městských států, z nichž nejvýznamnější byly státy jako Byblos, Sidon a Tyros. Vyváželi purpurovou barvu, podle níž měli i řecké jméno (phoinix znamená purpurové barvivo), dřevo, sklo, výroby z kovu a dřeva, umělecké předměty). Veledůležitým vývozním artiklem se stala i abeceda, kterou právě Féničané vynalezli kolem roku 1000 před n.l.

Další z popisovaných civilizací bude maloasijská civilizace Lýdů. Ti ovládali malou oblast uvnitř Malé Asie, která si ovšem získala velký vliv a bohatství. Lýdové někdy v sedmém století před n.l. začali také používat mince, čemuž nedaleké řecké kolonisty naučili. Ostatně obchodní kontakt mezi Lýdy a Řeky byl velmi intenzivní, tedy alespoň do doby, než se k vládě dostal král Gygos (cca 680 - 652 před n.l.). Ten začal s politikou napadání řeckých maloasijských kolonií, přičemž ovšem zachovával dobré vztahy s metropolemi. Jeden z jeho nástupců Kroisos (560 - 546 před n.l.) pak spolu s Médy řecké kolonie dobyl nebo jinak podmanil. Konec jeho kariéry je ovšem až komický - při tažení proti Persii se zeptal delfské věštírny na výsledek války. Ta odpověděla, že král zničí říši velikou. Kroisos tedy vytáhl do boje, Peršané ho porazili a ovládali celou říši. Nešťastný král asi neočekával, že zničí říši svoji. Od data jeho porážky pak koloniím v Malé Asii vládli Peršané.

Posledním z popisovaných národů budou Skythové. Tito středoasijští kočovníci chovající koně, skot a ovce přitáhli kolem roku 1000 před n.l. do oblasti kolem Černého moře. Skythy si můžeme představit jako typické barbary, před kterými museli často černomořští osadníci bránit své domovy, ale s kterými také rádi obchodovali. Řekové jim prodávali šperky, kovové výrobky, olej nebo víno, zatímco sami kupovali pšenici, sůl, kůže a otroky. Skythové se roku 676 před n.l. spojili s Asyřany a společně vyplenili a dobyli značné oblasti Blízkého Východu. Jejich výborné bojové vlastnosti se pak ukázaly ještě víckrát, třeba Peršané jimi byli poraženi roku 514 před n.l. a Alexandr Veliký bral jejich přítomnost jako obrovskou výzvu.

Zdaleka ne všechny národy najdete v tomto přehledu. Mnohé z těch chybějících jsou snad i důležité, ale pokud toužíte po některém z nich, napište si, protože tento rozsah považuji za dostačující. Uzavřeme tedy tento článek tím, že řecká kolonizace otevřela prakticky dveře rozvoji celé řecké kultury, který by byl bez kolonizačních a z nich vyplývajících obchodních styků nemožný.

 

 

32.8 2008 budou přidány další články!

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář